Skip Navigation LinksÚvod > Napsali o nás > Kritiky > Už nic nezměníme, jsme u cíle
Mladá fronta dnes

UŽ NIC NEZMĚNÍME, JSME U CÍLE

 
Daniela Kolářová podává v Bernhardově hře U cíle v pražském Divadle Komedie výkon na našich jevištích málokdy vídaný.

Recenze

Už šestým dramatickým opusem rakouského spisovatele Thomase Bernharda uvedeným v posledních deseti letech na pražských jevištích je hra U cíle, kterou do svého repertoáru zařadilo Pražské komorní divadlo sídlící v Divadle Komedie.

U cíle, hra z roku 1981, je v rámci Bernhardovy dramatiky dílem typickým i vybočujícím: postava Matky, tyranka, manipulátorka a ženský mizantrop, odkazuje k Dobré z autorovy dramatické prvotiny Slavnost pro Borise. Zároveň je typickou představitelkou ústředního bernhardovského dramatického, jinak výhradně mužského typu "člověka ducha". Současně jako pseudoibsenovská hrdinka zpřítomňuje ve svém monologickém partu veškerou minulost svou, rodiny, rodu. Aniž však závěr přináší jakékoli rozuzlení, katarzi, rozřešení. Životní nenávist a hnus - ve vztahu k nejbližším lidem - se tu zmiňují jako suchý fakt. Vše podstatné se odehrálo v prehistorii hry, v současné chvíli se to jen slovy zpřítomňuje a není možné cokoliv změnit. Jak stojí už v názvu: jsme u cíle. Matka a Dcera žijí uzavřeně ve svých domech, pravidelně putují z města k moři a naopak.

Nádech - výdech
Bernhard ve svých dramatech často využívá anachronický časoprostor měšťanského dramatu přelomu 19. a 20. století. Anachroničnost postavy samy reflektují. Vědí, že se přežily, stejně jako "tradiční" způsob života - v rozpadajících se domech a s rozpadajícími se šaty, které vláčejí stále s sebou, přestože je už dvacet let neoblékly.
Ale nejde o stáří postav, vždyť téměř mlčenlivou společnicí Matky je Dcera a později mladý Spisovatel dramatických děl. Nejde pouze o individuální osud starší, dominantní ženy, která se provdala za slévárnu mnohem spíš než za jejího majitele. Která k sobě připoutala Dceru, nedovolila jí odejít a ještě o tom otevřeně hovoří. A Dcera to přijímá s jistou odevzdaností, prostě nechává všechno být, jak to je, jen balí a vybaluje staré šaty.
Konvice na čaj, klavír, starý dům i divadelní abonmá, to jsou atributy odcházejícího "starého světa". V situaci bezvýchodnosti a marnosti je návštěva divadla rozptýlením, jež pomáhá přežít bídu života. Nečinnost postav však současně vyjadřuje spočívání, uplývání, nikoli nutně negativní. Hra U cíle je (snad vedle Minettiho) jako jediná z Bernhardovy dramatiky naplněna jistou kontemplativní náladou. Chladné holandské léto, časné dlouhé procházky podél moře, čerstvý vlhký vzduch, ač evokovány jen slovně, vytvářejí hře rozlehlý vnitřní prostor. Tento "prázdný" prostor je také tím jediným, co zbývá pro přítomnost a budoucnost. Umožňuje hluboce se nadechnout a pomyslně se rozplynout v přílivu a odlivu.

Kleč, má drahá!

Obecnější témata by bylo možné v inscenaci zvýraznit bez toho, že Dcera je režírována jako mentálně zaostalá a infantilní, jak se k tomu uchýlil Arnošt Goldflam (stejné pojetí jsem viděla předloni v Hamburku). Kdyby totiž dcera byla normální, o to více by vynikla tragika životní situace postav. U Vandy Hybnerové, jež Dceru ztělesňuje, napomáhá stylizaci i kostým: námořnické šatečky, které ji mají znemožnit v očích Spisovatele. Mentálně zaostalí jsou však kolem Matky všichni. Služka oproti předloze vrávorající jevištěm. Spisovatel (Saša Rašilov), který ze sebe věty ztrémovaně a jelimánkovsky souká a "zakoktává se" i v gestech. Obojí je však výhradně chyba režie, která zjevně nevěděla, co si počít s nedějovostí hry, s nedostatkem dramatického napětí, a snažila se alespoň nějak jevištní dění ozvláštnit. A to i poněkud komickým zpřítomněním mrtvého manžela Matky, který, přecházeje v pozadí s knihou v ruce, pronese jedinou repliku.
Naopak scéna vytváří dojem prázdnoty, abstraktnosti. Jeviště je téměř holé, jen před zadním bílým prospektem visí šaty na řetězech, jsou staženy a vytaženy, na zemi se řadí množství šedých kufrů. To vše posiluje také pocit provizoria. Ve druhém dějství protagonisté sedí na kovových konstrukcích (s majáčkem nahoře), které snad kdysi mohly být plážovými sedátky.

To se jen tak nevidí

Největším kladem inscenace je výkon Daniely Kolářové. Ta tu ztvárňuje zřejmě svou životní roli: s nesmírným půvabem (její splývavé, lehké hedvábné šaty, šátky a šály v šedomodrých barvách jsou velice slušivé), s šarmem a jemností hraje nesnesitelnou "potvoru". Nutí Dceru klečet, a vzápětí je shovívavě odtažitá, když ji Dcera dětsky obejme. Kolářová vlastně téměř nehraje, ale s grácií a vědoucností JE v roli. S moudrostí a smířeností, která k její postavě, přes všechnu "špatnost charakteru", patří. Svým kouzlem jakoby rafinovaně maří Dceři snad poslední šanci, ztělesněnou ve Spisovateli. Ale v této hře - v pozdní době, v době u cíle - už nejde navazovat nové vztahy stejně. Všechno je a zůstane tak, jak bylo.

***

THOMAS BERNHARD
U cíle
Pražské komorní divadlo. Překlad Daria Ullrichová, režie Arnošt Goldflam, hudba Michal Nejtek, scéna Tomáš Rusín, kostýmy Kateřina Bláhová, dramaturgie David Jařab, hrají Daniela Kolářová, Vanda Hybnerová, Saša Rašilov, Gabriela Míčová, Hynek Chmelař.
 
Zuzana Augustová, autorka je divadelní teoretička a překladatelka, 29. října 2004 Mladá fronta dnes

 
 

Klub

Divadlo Komedie, Jungmannova 1, 110 00 Praha 1, Tel: +420 224 222 484-5, pokladna: +420 224 222 734 PO-PÁ 12:00-20:00, SO-NE dvě hodiny před představením